_Tátův blog: Já a nosítko? Nikdy! A pak jsem se nechal zlomit

Kočárek, postýlka, autosedačka, to je základ. Tak to vidíme my tátové. A pak jsou tady chůvičky, monitory dechu, houpací lehátka, podložky, kolotoče, chrastítka, kolíbky a miliony dalších věcí, které potřebujete taky. Jen na ně už, na rozdíl od našich drahých poloviček, nemyslíte.

Osudová návštěva

Jedním ze žhavých témat našich diskuzí se stalo nosítko. Přiznám se, že když jsem ještě před pár měsíci potkal na ulici nějakou mámu, která v něm nese své dítě, tak jsem tomu vůbec nerozuměl. Můj vnitřní hlas se smál a já si říkal, jak to vypadá hloupě. To my zkrátka nikdy mít nebudeme, na tom jsme se doma rychle shodli.

Jenže čas běžel, manželka pročítala diskuze a pak přišla osudová návštěva. A znovu u toho byl náš (tedy Emiččin) budoucí ženich Davídek. Když jsme viděli, jak je mu v tom dobře a dozvěděli jsme se, jaké zázraky to umí, tak jsme byli řádně nalomení.

Jak se bez něj dostaneme na hory? A co až malé porostou zoubky? Řekli jsme si, že počkáme do jara. Pak uvidíme. Ještě ale neskončil únor a nosítko jsme měli doma.

Chytřejší než Google i Wikipedie

Nenapadlo mě ale, kolik problémů bude s jeho štelováním. Ze všech stran trčí několik provázků a vy zkrátka nevíte, za který zatáhnout. Když jeden chcete utáhnout, tak ho omylem povolíte, na levé straně ho máte o pár centimetrů výš než na pravé a když už si myslíte, že jste na to vyzráli, tak si ho nasadíte na sebe a zjistíte, že jste na tom stejně jako na začátku.

Fotogalerie (3)

Fajn, určitě pomůže návod. Nebo video z internetu? Škoda, že se obě nápovědy maximálně rozcházely. Ještě, že máme kamarádku, která je chytřejší než Google i Wikipedie dohromady. Stačilo pár minut a z Emičky se stalo nosící miminko.

Pocit k nezaplacení

Neodolal jsem a „vyfasoval“ jsem jí s sebou na nákup. Pásy jsem měl utažené tak, že se ve mě ještě hnuly zásoby vánočního cukroví, nadechnout jsem se skoro nedokázal, ale musím vám říct, že to bylo úžasné. Jen nevím, jestli se na mě lidé nedívali stejně, jako já předtím na ně. Ale čert to vem, ten pocit byl prostě báječný. Emička byla během pár vteřin tuhá a naše soukromé rande si užívala stejně jako já.

Bylo zvláštní nemít jí v kočárku a stejně mít u sebe. Nožky jí vysely dolů, pod čepkou trčely vlasy, a když začala hýbat ručkama, tak jsem si připadal asi tak, jako když manželka cítila v těhotenství pohyby. Doma jsem mohl dát ždímat zpocené tričko, Emička z nosítka „vypadla“ s otlačeným obličejem, ale oba jsme byli maximálně spokojeni.

Tuto hračku prostě doporučuji! Má toho v sobě víc, než se na první pohled může zdát…

Autor: Petr Sobol