_Tátův blog: S autosedačkou vstříc novým (a dramatickým) dobrodružstvím!

Nefalšovaný ostravský smog je pryč, neúprosná zima to letos vzdala a venku začalo jaro. Konečně! Je tady čas dlouhých procházek a výletů. Letos poprvé i s Emičkou.

Datum publikace: 09.04.2018

S příchodem Emičky se všechno změnilo. I když v našem městě není moc co k vidění, s kočárkem ho neustále procházíme křížem krážem. Zatímco ona spokojeně odpočívá v kočárku, my za chvíli budeme mít vytrénovaná lýtka jako nějací kulturisté. Ale všude se pěšky dojít nedá.

Trik, který funguje

A tak bylo třeba zapřáhnout autosedačku. Když jsem ji dával do auta poprvé a vyrážel pro moje holky do porodnice, omýval mě smrtelný pot. První pokus na nečisto samozřejmě dopadl přesně opačně, než měl, mouchy se ale vychytaly a teď už s manželkou máme natrénovaný postup, díky kterému sedačku upevníme a zapneme během pár vteřin. Pomohl nám jednoduchý trik - tu část pásu, kterou máme na nohách my, tam má i Emička. Funguje to!

Horší je Emičku do sedačky dostat. Ne že by se jí tam nelíbilo, ona sedačku očividně miluje, ale většinou tomu předchází pořádné drama. Do kočárku ani do sedačky totiž nesmí bez čepky a ty ona vyloženě nesnáší. Chápu, že jí její hříva hřeje sama, ale čepku prostě mít musí. Pokaždé se jí to snažíme vysvětlit, jenže ona to stále nechápe.

Jako nábytek z IKEA

Pak už je to snadné, bunda, fusak, vydržet záchvat křiku, hurá do auta a na cesty. Pokud jedete i s kočárkem, připočtěte si pár minut navíc. Ale dneska jde všechno tak krásně složit, že to naskládáte do kufru jako nábytek z IKEA.

Společné výlety jsou úžasné, skrývají v sobě však i několik nástrah. Manželka se musela v autě naučit kojit. A taky převlíkat a přebalovat. A dávat čepku. Takže se Emička schoulila na bok a tváří v tvář zadnímu sedadlu začala protestovat. Dlouho. Hodně dlouho. Zpoza skla to celé vypadalo komicky, Ema ale uvnitř auta prožívala perné chvíle.

Cesty plné dobrodružství

Ty jsme si s ní užili i my. Třeba když má žena během naší druhé společné jízdy musela narychlo z auta a já jsem na parkovišti převzal hlídku na zadním sedadle. Jenže Emička začala zvracet a mě znovu polil smrtelný pot, který zahnala až rychlá vyprošťovací akce. Udělal jsem z toho daleko větší drama, než jaké to ve skutečnosti bylo, ale takový já prostě jsem.

Drama se odehrálo i během naší první návštěvy obchodního centra, ze kterého jsme si neodvezli nic, zato Emička měla čtyři nové kousky do šatníku. Když už jsme v garáži ukládali kočárek do auta a chystali se na zpáteční cestu, vyhlásili v garážích varování o úniku oxidu uhelnatého a vyzvali všechny k okamžitému „úniku“. Počínali jsme si rychlostí jako závodníci Formule 1 v depu a vystřelili jsme ven. Naštěstí se jednalo o planý poplach.

Ani Emička se v sedačce nenudí. Někdy si v autě podřimuje, jindy dělá bubliny nebo se směje na zadní sedadlo. Při návratu z jednoho z výletů dokonce naplnila plínku. Museli to slyšet snad i v autech za námi, její spokojený výraz ale velel jasně – jeďte dál! A my se vydali vstříc dalším dobrodružstvím.

Autor: Petr Sobol


Čtěte také:
Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek