_Máma na čtvrtou: Velikonoce

Datum publikace: 29.03.2018

Zase jsou tu Velikonoce. Pro mne jedny z nejhezčích svátků v roce. Jsou pro mne příslibem delších dní a lepšího počasí. Těším se, jak se všechno začne zelenat a rozkvétat. Svěží barvy jara mi dodávají energii. A dělá mi radost vnést trochu toho jara taky domů.

Při pomyšlení na to, co pro mne znamená „domů“, se mi vybaví dva obrazy z dětství. Prvním je společné jídlo celé rodiny u jednoho stolu, druhým společné tvoření s mámou. Mámou, která dává ne proto, že je někým/něčím nucena, ale dává sama od sebe, od radosti, od srdce. Dává z lásky. Miloslav Máša jednou říkal: „Dokud člověk může dávat, žije. Člověk žije a roste tím, že se vydává...“

Jestli mi něco dává smysl, tak je to právě dávání radosti dětem. Mám zkušenost, že děti si vystačí s málem. Že nepotřebují, aby byly věci dokonalé tak, jak je vidíme dokonalé my. Že vnímají věci po svém.

To, že se nám zajíček z formy nevyklopí dokonale, že je takový trochu vypelichaný, pro ně není podstatné. Stejně se to nakonec zamázne čokoládou a cokoliv je pokrytu čokoládou je v jejich pojetí výborné. Ale hlavně – je to zajíček. A o tom to je.

Nedělám věci do soutěže dospělých, dělám je pro děti. Jejich kritéria bývají diametrálně odlišná. Křivé mrkvičky na girlandě je absolutně nezvednou ze židle. Ocení, že mohou spolupracovat.

Když vymýšlím aktivity pro děti, snažím se jít cestou co nejmenšího odporu. Jdu prvoplánově po tom, co vím, že bude bavit je. Netlačit je do něčeho co chci já, do svých představ. (Vzdám se ambicí na dokonalého beránka. Když už ho musím mít dokonalého a současně mi je jasné, že nebudu mít prostor, čas a hlavně klid se soustředit na to, abych formu pečlivě vymazala, vysypala a berana nespálila, radši si ho dojdu koupit.) Hned potom myslím na to, aby byla činnost časově náročná adekvátně věku. (Dopředu jsem psychicky připravená na to, že po tom, co uvařím nebo vyfoukám vajíčka, co uvařím vodu, nechám vychladnout na přiměřenou teplotu, rozmíchám barvy, připravím vodní lázeň, která bude držet teplotu, potáhnu stůl igelitem, tak přistoupí děti, třikrát namočí vajíčko do lázně, pokapou u toho co se dá a nechají mne v tom samotnou.) V neposlední řadě myslím na sebe, aby se mi nestalo, že mne tvoření tak energeticky vycucá, že bych nebyla schopná ten brajgl po tom uklidit. Nenamlouvám si, že „to se nějak POTOM uklidí“.

_

V rámci zachování vlastní energie se snažím nevytvářet si složitější a komplikovanější a časově náročnější postupy než je nezbytně nutné. Čím jednodušší si to udělám, o to je výsledek radostnější.

Nakonec stejně nejde o to, CO VŠECHNO a jak pečlivě se udělá, ale o to, v jaké ATMOSFÉŘE celá akce probíhá. Jsem si vědomá svých limitů a někdy je lepší se do věcí vůbec nepouštět, než se u nich vztekat. A taky nelpět na dokonalých výsledcích. Často mám pocit, že strach z toho, že něco nedopadne podle mé představy je to, co mne brzdí v rozletu. Naštěstí děti až tak daleko nedomýšlí. Alespoň v tom nejranějším věku.

Holt ta vajíčka nemáme zdobená, ale barevná jsou.

A jak slavíte Velikonoce vy? Co je pro vás o svátcích důležité? Také po vás děti chtějí velikonoční výzdobu?

Autor: Irena Svobodová

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek