_Máma na čtvrtou: Čím víc dětí, tím větší nepořádek?

Udržet pořádek se dvěma malými dětmi mi přišlo nemožné. Se čtyřmi je to nutné. S rostoucím počtem dětí se zvyšovala moje systematičnost a s tím, jak děti odrůstají, je nás na udržování pořádku víc. Vyplatilo se podchytit to už na začátku. Vytvořit návyky.

Datum publikace: 27.04.2018

Nedá se svítit, ale předpokladem k tomu, abych se z množství věcí, které využíváme nezbláznila, je vytvořit si návyk uklízet věci bezpodmínečně HNED. Nevymýšlet si omluvy proč to zrovna nejde, hecnout se. Neodkládat. A naučit to i děti. Rituály, nad kterými už nepřemýšlí. Jako se večer před spaním čistí zuby, tak se také při příchodu domů sundávají boty už v předsíni, pak se svléknou z bundy, kterou pověsí na věšák a odchází si do koupelny umýt ruce. Jednoduchá záležitost, časově nenáročná, ale kolik času a rozčilování ušetří! Jak je to příjemné nezakopávat o rozházené boty a při odchodu všechno najít na svém místě.

Za dveřmi do bytu mám věšáček na klíče. Chvíli to trvá, než si člověk ten návyk vypěstuje – přijít domů a HNED pověsit klíče – ale časem je to k nezaplacení. Eliminuje to vytváření stresových situací při odchodu. Vybavuji si odchody, kdy: „Už jdeme zase pozdě!“. V takových chvílích nejenže se vám zákonitě jedno z dětí pokaká, ale do toho ty založené klíče, bez kterých neodejdete. K tomu se přidá peněženka a telefon, řev dětí a vznikne situace tzv. „na mašli“. Proč si to neulehčit? Je to jak naschvál. Jakmile jsem nedůsledná v jedné věci, začne se na mne sypat milion dalších. Je to jako magnet. Od doby, kdy mají klíče své místo, jsou odchody o kus lehčí. A po tom, co jsem zavedla kočárovou tašku (mám v ní vše, co potřebuji k odchodu s dětmi), světe div se, už i ty nejmladší děti se při odchodu tak často nepokakávají. Vyplatilo se mi dávat dětem s velkým předstihem vědět, že se bude odcházet, pomalu je připravovat směrem k odchodu. Třeba už jen tím, že se dojdou vyčůrat. Jinak by si zaručeně vzpomněly ve dveřích bytu, obuté oblečené nebo ještě lépe hned před domem.

Co se týče plánovaných odchodůvyplatí se mi připravovat si věci den předem, když je zrovna chvilka, kdy je na to relativně klid. Při odchodu ve stresu hrozí, že půlku věcí zapomenu, i když jsem si večer před spaním uložila seznam věcí „must do“ do hlavy. Ve stresu mi hlava tenhle seznam odmítá vydat. 

Stejně jako přemýšlím nad odchodem, myslím i u příchodu domů. Fakt to pomůže. Zautomatizováním činností po příchodu si dost zjednodušuji život. A nejen sobě. Všem zúčastněným i momentálně nezúčastněným v domácnosti. 

K tomu, abych si mohla začít osvojovat návyky, bylo na počátku samozřejmě potřeba vytvořit si pro všechny věci prostor. Určit jim místo, aby je bylo KDE najít a KAM uklízet. A s každou věcí, která přibyde do domácnosti vyvstává otázka: „Kam s tím?“

Společně s „Kam s tím?“ většinou přichází otázka: „Nemám toho tady zase nějak moc?“ Kdysi jsem hromadila všemožné artefakty typu kelímků, krabiček, plechovek a jiných úžasných věcí na výtvarné činnosti s dětmi. Vypozorovala jsem časem, že předměty se kupí a jaksi schází čas na jejich zpracovávání. Většina výtvarných projektů skončila v mých myšlenkách a dojela na to, že priority byly někde úplně jinde než ve vytváření věcí, které by „zkrášlovaly“ náš společný prostor k žití.

Před každou započatou činností si kladu otázku: „A stihnu to i uklidit?“ Upéct večer bábovku na ráno je hezká představa jen v případě, že si bude ráno kam položit talíř a hrnek na čaj. Benefit z čerstvé bábovky může zkazit nepořádek v kuchyni, no ne? U čistého stolu se jí jinak.

Vypozorovala jsem, že jakmile něco odložím „na potom“ a „to někdy“, zapadne to do kolonky „neviditelných věcí“. Tzn., že se k tomu v nejbližší době přes nánosy dalších „urgentních věcí“ nedostanu. Pomohlo mi položit si otázku: „Na KDY to odkládám?“ Pokud si nejsem schopna odpovědět, je mi jasné, že se věc ztratí v nedohlednu. Tady totiž nastupuje něco, čemu říkám „selektivní vidění“ – něco mi někde vadí, zrovna nemám čas to řešit, rozčiluje mne to denně, pak už míň a nakonec se stane, že už tu věc nevidím. Vědomě. Podprahově mne znervózňuje neustále dál. Přidává tak svou troškou do mlýna vnitřního neklidu. Jak moc vířila neklid zjistím až v okamžiku, kdy se k ní, přes věci, které mají vyšší prioritu, zase dostanu a dám ji do pořádku. Pak je zase hezké, užívat si ten osvobozující pocit, kdy pohlédnu na místo, kde stálo něco, co čekalo na mne, až to odstraním a najednou to tam není. Nicméně dokončovat činnosti je přeci jen ve výsledku energeticky méně náročné. (Je to sice vopruz vytáhnout šicí stroj, zkrátit jeden závěs, všechno uklidit a na druhý závěs to za týden vytahovat znovu, ale když nemám v bytě kout, kde by ten šicí stroj nepřekážel a nemusel se posunovat, obcházet a prostě prudit je pro mne nakonec lepší ho rovnou uklidit, než se celý týden na něj dívat, aby mi připomínal, že nemám čas na to to šití dokončit. To pak není jen bordel kolem, to  je i zbytečný bordel v hlavě.)

Připomíná mi to také, že ony se ty věci nestanou sami. A že vyžadují nějaké minuty, příp. hodiny času. Naučila jsem se věci, které je potřeba udělat, vidět jako časové úseky. Nakouknu do spíže a neřeknu si: „Ty jo, tady by to už potřebovalo vyndat věci a setřít police.“ Nakouknu do spíže a naskočí mi: „2,5 hodiny čistého času, kontinuální činnosti. To teď nedam.“ Vyvaruji se situace, že bych měla ten geniální nápad začít s přesunováním věcí čištěním polic hned jak si nepořádku všimnu, aniž bych měla rozmyšleno, kam to budu všechno ukládat než police oschnou a aniž bych měla dopředu vyhrazený čas na dokončení této bohulibé činnosti. Téměř vždy, když to nemám „ošéfované“ se mi totiž stane, že nastane situace, kterou je třeba řešit prioritně. A pak mi visí nedodělaná práce ve vzduchu. Když vím, že 2,5 h v kuse mít nebudu nikdy, rozvrhnu si práci na kratší časové úseky. Někdy je pro mne lepší mít menší ambice. Jde mi to s mou povahou těžko, ale dá se na tom pracovat. Neočekávat od sebe výkony jako když se člověk může věnovat jen sám sobě.

Dřív jsem měla sklon vidět činnosti jako recept na polévku za 15 minut. Nikdo k receptu už totiž nepočítá, že i ta mrkev se nějakou dobu čití a krájí a že to je nezanedbatelná časová položka samotné přípravy. To, že se polévka vaří 15 minut, je samo o sobě hezké, ale ani ten hrnec se pak neumyje sám. Jednou třeba napíšu kuchařku, kde to všechno spočítám. Recepty „chceme za dvacet minut jíst a odejít na procházku“ budou zahrnovat i čas, který je nutný k tomu, dát kuchyň po vaření do výchozího stavu. Aby až se člověk vrátí zpátky domů, nepřišel ke kuchyňské lince, kde si nemůže udělat ani čaj.

Snažím se nalévat si čistého vína a střízlivě si přiznat, co jsme schopná s dětmi zvládnout. Docela dlouho mi trvalo přeorientovat se v tomhle směru z „to mám hotové za 20 minut“ na „s dětmi vynásob třemi“. Musela jsem si to neustále připomínat.

Ne vždy mám náladu na zapojování dětí přímo do uklízení. Někdy na to prostě nemám sílu. A někdy je třeba zapnout funkci selektivního vidění. V okamžiku, kdy se mám soustředit na činnost s dětmi, nemá cenu nechat se rozptylovat opatlanými okny. 

A jak zvládáte úklid vy? Máte nějaké triky? Bojíte se paní na úklid?

Máte pochopení u svých partnerů pro krásné (rozuměj neužitečné) věci? Také mají babičky radost z úžasných výrobků vašich ratolestí?

Autor: Irena Svobodová

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek