_Máma na čtvrtou: Ženy, které mne inspirují - Katka

Datum publikace: 18.05.2018

Katka je maminkou tří kluků. Společně jsme spolu vedly mateřské a otcovské centrum Jablíčkov. Spolu a s dětmi. Dohromady jich máme sedm. Naše děti testovaly programy centra – kroužky od batolat až po školáky.

Katko, jaký je to pro tebe svět se samýma klukama?  

Někdy si říkám, že z éry dinosaurů a rytířů vůbec nevylezu. Ale beru to i tak, že máma má určitou kapacitu pochopení pro svoje děti. Když má holku a kluka, musí ji rozdělit mezi dva světy – svět princezen a svět rytířů – a já tím, že mám tři kluky, mám mnohem větší pochopení pro celý ten klučičí svět. Pro mne je to exkurz do jejich světa. Říkám si: „Tak teď jdu tady s nima a jdeme to spolu prozkoumat.“ A to mne baví. Je mi příjemné, že jsou hrozně zkoumaví, pořád někde lezou a hodně přemýšlejí o tom, jak dát věcem nový význam a nové využití. Někdy z toho hrozně rostu a někdy mě to hrozně baví. Než třeba stihnu namazat ráno chleby k snídani, tak mne dítě v kuchyni zabarikáduje složitým přístrojem, který: „Vyrábí, mami, džus a peče muffiny a...“ A já nejsem schopná přes ten složitý přístroj projít ke stolu se snídaní. Ale baví mne to a nabíjí. 

Změnilo se něco v tom klučičím světě s nástupem do školy?

Jak starší dva kluci začali chodit do školy, začala jsem řešit, že musíme vyvažovat vlivy populárních věcí jako jsou Star wars a Minecraft . Jakmile není vánoční dárek obrandovaný Star wars a Minecraft, tak je to úplný průšvih a: „Ježiši knížka!“ Ale když vím, že to ustojím u stromečku, tak oni pak knížku vytáhnou a chtějí ji číst. 

 

Co dalšího kluci našli pod stromečkem? Dáš mi nějaký tip na dárek?

Nadělili jsme jim k Vánocům kartičky Hravá Praha. Takového průvodce Prahou. Zrovna dneska jsme je šli vyzkoušet a Matyáš (8) z toho byl úplně nadšený. Seděl v tramvaji a říkal: „Mami,  já ti přečtu o tom Pražským hradě!“ a předčítal mi úkoly, které má na Hradě splnit. Na každé kartě jsou tři úkoly a po jejich splnění si děti za odměnu mohou na kartu nalepit nálepku s obrázkem té které památky. 

Myslíš, že je jednodušší vymýšlet program jen pro kluky?

To si myslím, že jo. Ale podle mne tady hraje větší roli věk než to, jestli je to holka nebo kluk. Čím menší je věkový rozdíl mezi dětmi, tím náročnější je začátek. Musíš se postarat o dvě nebo tři děti,  které nejsou schopné se o sebe postarat samy. Kdežto když máš rozestup mezi dětmi tři, čtyři roky nebo i pět let a jedno dítě už máš ve škole, tak si v podstatě zopakuješ péči o jedno nemluvně znovu. Když je máš rok a půl od sebe, tak pak tam máš jedno nesamostatné batole a jedno novorozeně a ten první rok je náročný. Ale zase se na tom naučíš management. Být rychlá a rychle si vyhodnotit priority. Chvilku to trvá osvojit si tyhle dovednosti, ale tréninku máš 365 dní v roce, dennodenně! Když se to jeden den nepodaří, tak to zkusíš den druhý. 

V jakém časovém rozmezí jsou narozeni tvoji kluci?

Já mám mezi prvními kluky věkový rozdíl rok a půl. Třetí, Ondra, se nám narodil až s odstupem čtyř let. Ten rozdíl je hrozně znát. Kdybych měla jen ty dva starší, tak je to úplně v pohodě a teď už jim vymýšlím naprosto stejný program. Ale s Ondrou musím aktivity přizpůsobovat i jeho věkové kategorii.

Často je tahaný do věcí, které jsem s kluky, když jim bylo tolik co jemu, rozhodně nedělala. Ale vůbec nevypadá, že by tím nějak strádal. Prostě to tak má. Jezdíme s klukama na běžky a nejmladší Ondra je na saních nebo v Manduce. Chodíme s nimi plavat, chodíme po horách a jde to.

Jak vnímáš rozdíl ve výchově jednoho, dvou a víc dětí?

Vidím to tak, že u prvního dítěte všechno strašně řešíš a všechno je strašně důležité. U toho druhého už máš všechny základní věci zmáknuté. Najednou zjistíš, že první dítě mělo svůj první bonbón ve dvou a půl letech a druhé dítě má svůj první bonbón ve dvanácti měsících a třetí dítě, to už je v oblasti stravovacích návyků případ sám pro sebe. Protože když už se podaří mně před ním něco zatajit, tak nastoupí starší bráchové a rozdělí se s ním. A ještě se mi pochlubí: „Mami, já jsem mu taky dal!“ Takže pak zjistíš, že všechny ty věci, co jsi tak strašlivě řešila u prvního dítěte, jsou úplně jedno. 

Běžně se snažíme dětem poskytnout to nejlepší ve všech směrech. Někdy mám pocit, že je těžké rozpoznat, co už je moc. Jak se na to díváš ty, jako máma třech dětí?

Myslím, že mnohem důležitější než jak dokonalé barefoot nebo jiné alternativní botičky dítě má, je to, že zajistím, aby bylo denně venku. A jestli má bio nebo nebio stravu je vlastně jedno, protože venku olízne kde co a tak podobně. Mně vždycky přišlo mnohem důležitější, aby se mi podařilo vyspat se. Vypozorovala jsem na sobě, že když se o sebe dobře nepostarám, tak se pak nepostarám ani o děti. Začala jsem postupně slevovat ze svých nároků na to, jak má výchova vypadat. Zjistila jsem, že pokud chci dostát svým představám o tom, jak má vypadat výchova mých dětí, tak to zásadně nemůžu přežít. Takže jsem musela začít odjinud a nastavit to tak, abych přežila já. Když jsem se začala o sebe starat a začala jsem to brát jako jeden z hlavních bodů programu, tak jsme byli ve výsledku všichni spokojenější a děti byly zdravější. 

Jak vypadá to „přežívání“ v praxi?

Především si zajistím čas, abych se mohla jít vyspat. Pak jsem schopná se s dětmi sbalit a jít do ZOO nebo jet na výlet. Často na mne maminky koukaly a říkaly: „Ty jedeš se všema třema dětma?“a mně to vždycky přišlo, že to je jen jejich představa, že to je nějaké náročnější než s jedním dítětem. 

Jak k výpravám přistupuješ? 

Zásadní otázka před každou takovou akcí je pro mne vždy: „Mám na to?“  Chce to přiznat si, jestli jen nemám nějakou posedlou představu třeba o tom, že jsme už dlouho nebyli v zoologické zahradě a že zrovna dneska tam musíme

Včera jsem třeba měla na hlídání další dvě děti a jela jsem s nimi na vzdálené hřiště. Rozdala jsem jim z kočárkárny různé koloběžky a odrážedla a vyrazila sama s pěti dětmi. Cestou jsme potkávali spoustu lidí a mne bavilo pozorovat jejich výrazy. Nějaká seniorka, co šla naproti nám, utrousila: „No to je teda nesoudnost pořídit si takovou školku.“ Prošla jsem kolem ní a jen jsem se na ni hezky usmála a říkala jsem si, že ta paní o hodně přichází, když si to nezažije, jak jsou všechny ty děti prima. A když jdeš se skupinkou různě starých dětí, tak se jim dá dát nějaký úkol. Ten nejstarší třeba dostal za úkol dělat stopku. Řekla jsem mu: „Vždycky na konci chodníku budeš první a děláš stopku a všichni ostatní zastaví u tebe!“ A krásně to fungovalo. On si připadal strašně důležitě, ostatní byli hrozně spokojení, měli z toho legraci a neměla jsem pocit, že bychom nějak ohrozili chodce nebo dopravu.

Jak vnímáš dneska rozdíl mezi životem s jedním dítětem a tlupou tří?

S prvním dítětem jsem byla často hrozně frustrovaná tím: „A co tady teď budeme sami dělat? Tak já budu s batoletem pořád dokolečka stavět věž, která mne po deseti minutách fakt nebaví a fakt jsem z toho na mrtvici?“„A teď ho mám naučit ty barvy a naučit stavět věže a vláčkodráhy?“ Dvacet minut mi to přijde roztomilé, báječné, baví mne to, ale po půl hodině mám pocit, že vyhodím vláčky z okna a říkám si: „Co to bylo za blbej nápad pořídit si dítě?“

Když jsem pak pozorovala tu smečku, když už byli třeba dva a hráli si spolu, tak jsem si nejdřív říkala: „Ale to já s tím druhým nebudu v životě dělat všechno co jsem dělala s tím prvním, protože to nemám šanci stihnout a teď je tady zanedbávám.“ Ale on ten druhý se to naučil stejně jako když jsem to učila toho prvního. Když jsem si třeba s prvním četla a druhý byl ještě mimino, tak na to koukal a pochytil to. 

Co dalšího od sebe kluci odkoukají?

Co se týče sociálního učení jako je třeba schopnost řešit problém a schopnost si něco někde vyjednat a zařídit, tak vidím, jak je ten druhý ve svém věku daleko zkušenější, protože to odkoukal od toho staršího. Ten starší jde pořád pokus-omyl, pokus-omyl, pokus-omyl a ten mladší to tak vočíhne a vybere si z toho tu nejlepší a nejpohodovější cestu a je vysmátý. A nikdy jsem ho to neučila. A o tom třetím ani nemluvě. Ten to má všechno na druhou. Z něj se stává dítě, které umí být roztomile asertivní. On je velmi nekompromisní a k tomu velmi roztomilý. A myslím, že je to tím, že si to obhlídnul a řekl si něco v tom smyslu jako: „Aha, tak abych v tom životě obstál, tak tyhle dvě vlastnosti fungujou.“

Mění se nějak tvoje role ve výchově s tím, jak přibývají a odrůstají děti?

Tak třeba se už s nejstarším synem střídáme v předčítání pohádek. Ale často si teď s dětmi užívám to, že je jen pozoruji. Že už nemusím být hybatelem jejich aktivit. Že si můžu sednout a dívat se. Občas jim nějak přispěji a oni jsou za tu pozornost vděční, ale pak už si zase hrají samostatně. To je velký posun dopředu. 

Autor: Irena Svobodová

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek