Doba je taková, že nejen ve výchově, ale také v ostatních aspektech života chceme plný servis. Pro opravu automobilu, při nákupu potravin, které by nám ideálně měly dorazit až do domu… Proč takových služeb tedy nevyužít také, když se nám něco nezdá na dítěti? Tedy v přeneseném smyslu slova. Vždyť když je mládě nemocné, chceme po lékaři, aby napsal antibiotika, když zazlobí, vezmeme ratolest stejným způsobem, postavíme ji doprostřed ordinace psychologa a potřebujeme, aby se na ni podíval odborník, doplnil servisní knížku o další pokyny k výchově, případně komplexní návod k obsluze… Proč v dnešní době tolik potlačujeme rodičovské instinkty, zasouváme co nejhlouběji to, co máme dáno geneticky – tedy vědomí, jak vychovávat lidská mláďata?
Proč se dnes tak často oháníme termíny jako ADHD, poruchy pozornosti, dítě se zrychleným metabolismem, zpomalenými reakcemi, apod? Proč na každé dítě potřebujeme nálepku a ty s nápisem „Jsem normální“, se vlastně nenosí? Odborníci se shodují, že je jakousi novodobou posedlostí rodičů hledat chyby, poruchy a napravovat je s pomocí odborníka. Maminky se nad kávou předhánějí v e výčtu poruch vlastních potomků, tak která prohlásí, že je její dítě naprosto normální, že jen trochu zlobí, dostane doporučení, aby s ním raději zašla na konzultaci k psychologovi… mají vůbec naše děti ještě šanci pod takovým drobnohledem „normálně růst“?
Na začátek by bylo dobré rozebrat si, jaké chování je běžné, kdy už dítě zlobí. Tedy si položit jednoduchou otázku: Co je to zlobení? Myslíme tím chování a emoční či slovní projevy dítěte, které nejsou v konkrétní situaci žádoucí – vyrušování ve škole, vykřikování a houpání se na tyči v dopravních prostředcích, postrkování se na rušné křižovatce, opakovaná rvačky a rozbíjení věcí ve vlastní domácnosti... Takové projevy vzbuzují v rodičích úzkost a vztek, mají strach, že si tím dítě ublíží. Jenže přehnaně úzkostliví rodiče mohou přehlédnout jeden zásadní fakt.
Zlobení k dětskému vývoji zkrátka patří a je tudíž vhodné dětské projevy alespoň v běžných mezích, nijak nepotlačovat, ale pouze výchovně korigovat. A především nedělat z jednoho zlobení ukvapené závěry. Psycholog Mgr Jan Kulhánek(www.psychoterapie-andel.cz) dodává: „Zlobení je ale také neposlouchání, odmlouvání, prostě nerespektování rodičovské autority. Pětkrát dítě o něco požádáme, pak na něj křičíme a stále se nic neděje... Na něco se svého dítěte opakované ptáme a ono stále mlčí a nemluví s námi... Takové chování vyvolává kromě vzteku také pocity bezmoci a rodičovského selhání. A je také nejčastější příčinou toho, proč se rodiče na odborníky obracejí. Zkrátka si nevědí rady, neumí naslouchat svým instinktům.
S trochou nadsázky vždy říkám, že u mě v ordinaci si zmatení a bezradní rodiče na vše odpovědí sami, že jen potřebují trochu klidu a někoho, kdo by jim naslouchal mimo běh každodenních starostí a povinností. Každý člověk totiž, když se zklidní a zapátrá ve svém nitru, najde odpovědi i na otázky, se kterými by si za běžného provozu nevěděl rady.“
Psycholog dodává, že bezradní rodiče mnohdy dovedou dítě k odborníkovi a gestem jako by pobízeli: „Tady je, spravte nám naši kačenku, Pepíčka, Toníčka.“ Jenže tak jednoduché, jak si myslí to rozhodně není. Oprava zlobivého dítěte v představách většiny rodičů spočívá většinou v tom, že má psycholog zapůsobit svou autoritou a nějakým trikem na dítě, na jeho „lepší já“ a přimět ho k větší poslušnosti. Jenže problém většinou spočívá na obou stranách, ve vztahu mezi rodičem a dítětem, v dlouhodobě špatné komunikaci, v opakovaném překračování hranic ze strany dítěte, což mu díky nedůslednosti rodičů prochází atd.
Hlavní problém vidí odborník také v tom, že rodič je málokdy schopen takové sebereflexe, aby pochopil, že ani tablet, ani nikdo jiný za něj kus rodičovské práce neodvede a že tedy chyba bude především na jeho straně, v nepochopení rodičovské, výchovné úlohy. Jediný způsob, jak napravit, co se v komunikaci rodiny pokazilo, je efektivní spolupráce psychologa s celou rodinou. Nehledá se viník, dítě není tím špatným, kdo může za pocuchané nervy rodičů, hledá se jiný způsob jak spolu doma být a jak řešit společné starosti.
Zdroj: Shutterstock.com
Kulhánek dodává: „Samozřejmě že se psycholog snaží najít příčiny takového chování dítěte, které někdy souvisejí více se situací doma, ale jindy hraje rozhodující roli problém mezi vrstevníky nebo přetíženost ve škole. Dítě, které je měsíce ve své třídě vystaveno šikaně z řad spolužáků či učitele a doma nic neřekne, prožívá velkou úzkost, zlobu, napětí a ventiluje ho odmítavým či agresivním chováním doma. Dítě, které je ve škole přetížené, je opět úzkostné a velmi unavené, napětí ventiluje podobným způsobem v bezpečném prostředí, tedy doma.“ Jenže právě proto, aby se odborník dostal k jádru problému, potřebuje součinnost s celou rodinou a ne se spoléhat na to, že během diskuze se zatvrzelým teenagerem se doberou společného osvícení.
Rodiče musí vědět nejlépe, kdy se chování dítěte změnilo, co je spouštěcím mechanismem například agresivních ataků na sourozence, nezřídka také na rodiče. Vždy je dobré vědět, že jakékoliv chování vymykající se běžným zvyklostem je nikoliv zlobením samo o sobě, ale dětským voláním o pomoc. Potřebuje, aby rodič zvedl hlavu od mobilního telefonu, na kterém vyřizuje pracovní maily a pochopil, že se s dítětem děje něco, čemu je třeba věnovat dostatek pozornosti. Pokud dítě doma má dostatek pozornosti, excesy zlobení nebývají tak časté. Pokud doma panuje přátelská atmosféra, je tomu také tak – děti problémy nemívají, místo zlobení se učí komunikovat na přiměřené úrovni, dokáží okoukat pravidla mezilidské interakce od rodičů. V domácnostech, kde se nemluví a nediskutuje, to jde ztěžka. Takže takový křik a zlobení je třeba brát opravdu jako volání o pomoc před starostmi, které jsou na dětský organismus příliš velké.
Podle Kulhánka existuje ještě další skupina rodičů, kteří se za ním do poradny vydávají: „Často za námi do ambulance přicházejí rodiče s dětmi, které něco trápí – nelíbí se sami sobě a nechtějí jíst, jsou přehnaně perfekcionistické a přetížené ve škole, trpí depresemi po ztrátě nejlepšího kamaráda či rozchodu. Takové děti nalézají u psychologa pochopení a podporu, ale opět bývá nejlepší, když psycholog pomůže zprostředkovat takové porozumění a podporu pro dítě u jeho rodičů. Navíc proces uzdravování může probíhat jinak, než si rodič představuje. Uzavřené dítě, trpící úzkostmi či depresemi, se při „probouzení“ ze své ulity začne projevovat a rodiče jsou leckdy překvapení, že se namísto tichého přizpůsobivého dítěte doma vyskytuje protivný puberťák. Pro dítě jde rozhodně o zdravější polohu, pro rodiče je tu problém. Proto je spolupráce psychologa s celou rodinou při řešení dětských problémů či léčbě duševní poruchy dítěte skoro nezbytná.“
Podtrženo shrnuto, psycholog vám jistě poradí, co dělat, na co se při výchově soustředit, že křikem a lamentací se nic nespraví. Ale vy musíte počítat s tím, že konzultace v ambulanci jednou týdně váš problém nevyřeší. Naopak, jestliže budete chtít fundovaně svému dítěti poradit a opravdu si nevíte rady, pak počítejte s tím, že psycholog bude během dlouhé doby jen nestranným pozorovatelem, který se bude ze své pozice snažit zprostředkovat dialog mezi vámi a vaší ratolestí. Ta hlavní práce bude na vás. A co je pro ni nejdůležitější? Trpělivost a dostatek lásky. Jako rodič nikdy nesmíte ztratit nervy, ztratili byste totiž i kredit v očích vašeho dítěte, které potřebuje pomoc a lásku. A ne, aby se na něj doma, tedy v místě, kde se má cítit nejbezpečněji, bezdůvodně řvalo. Hodně štěstí.
Autor: Klára Kotábová
Mgr. Petr Šobra 
