_Plány na mateřství se rozplynou a přijdou výčitky a pláč. To je postinterrupční a postabortivní syndrom

Ne každé těhotenství dopadne podle očekávání. Někdy za jeho zmařením stojí selekce přírody a samovolný potrat, jindy umělé ukončení těhotenství rozhodnutím ženy z důvodů postižení plodu, či špatné životní situace. Ať je důvod toho, proč těhotenství neskončí narozením potomka jakýkoli, velmi často se u ženy dostaví postabortivní syndrom.

Datum publikace: 17.03.2014
Plány na mateřství se rozplynou a přijdou výčitky a pláč. To je postinterrupční a postabortivní syndrom

Postabortivní syndrom, případně postinterrupční syndrom, se objevuje u drtivé většiny žen, které prodělají samovolný potrat, nebo se rozhodnou pro interrupci. „Postabortivní i postinterrupční syndrom vzniká jako reakce na prožitý stres, který žena ať již vlastním rozhodnutím, či dílem osudu, zažila. Klasickými příznaky jsou deprese, výčitky, pocity viny. Ženy často pláčou, prožívají strach, trpí nechutenstvím či poruchami spánku. Některé ženy se dokonce upínají k datu, kdy by se jejich dítě pravděpodobně narodilo a představují si, jaké by bylo, komu by bylo podobné, jak by bylo nadané a podobně,“ popisuje psycholožka a sexuoložka docentka Laura Janáčková z Institutu partnerských vztahů.
Příznaků, které syndrom doprovázejí, je ale mnohem víc.

Postbortivní syndrom – zájem o děti, i nenávist

Ženy, které spontánně potratily, navíc mívají obavy z toho, že ztracené těhotenství byla jejich poslední naděje na to stát se matkou a propadají pocitu společenského a osobního selhání. Čím starší žena je, tím situaci vnímá intenzívněji. „Syndrom více zasáhne ženy, které potratily opakovaně a ženy, které za sebou mají léčbu neplodnosti a místo očekávaného miminka přijde samovolný potrat. V čím vyšším stupni těhotenství se toto stane, tím hůře pro psychiku ženy,“ doplňuje psycholožka.
Nejbližší okolí části žen s postabortivním syndromem popisuje, že ženy v období po potratu mívají zvýšený zájem o děti. A to jak o své vlastní, tak o děti v blízkém příbuzenstvu, či o potomky známých. „U části žen ale může z osobní zatrpklosti vzniknout přesný opak. Ženy jsou podrážděné, nepřátelsky naladěné a odmítají jakoukoli pomoci či podporu svého okolí. Tyto změny v jejich chování pramení z nedosažitelnosti vlastního potomka a frustrace s tím spojené,“ dodává psycholožka.

Postinterrupční syndrom a výčitky svědomí

Postinterrupční syndrom prožívají velmi silně zejména mladé dívky, u kterých šlo o první těhotenství. Velmi špatně snášejí situaci i starší ženy, které byly k interrupci dotlačeny sociálními podmínkami a dítě by si za jiných životních okolností rády ponechaly.
„Problém mají i ženy žijící ve věřících rodinách, jejichž rozhodnutí dítě neporodit, pramení z toho, že v rámci prenatálního vyšetření došlo k diagnóze genetického či jiného poškození plodu. Jejich mysl je neustále zaměstnaná tím, zda rozhodnutí, které učinily, bylo správné a zda výsledky prenatálních testů jsou spolehlivé. Svou roli u nich má samozřejmě i strach z toho, že svými blízkými budou odsouzeni a vytlačeni na okraj společnosti,“ doplňuje psycholožka.

Potíže v sexu a strach z toho co bude

S psychickými problémy jdou ruku v ruce i potíže v partnerském a sexuálním životě a to jak u postinterrupčního, tak u postabortivního syndromu.
Ženy podstoupivší interrupci se obávají toho, aby znovu nechtěně neotěhotněly a situace se neopakovala. V tomto případě může ženě pomoci překonat bariéru strachu používání antikoncepce tak, aby situaci měla pod kontrolou a nespoléhala na partnera.
Jiná je situace u žen po spontánním potratu. Ty naopak mají obavy z toho, že jako ženy opět selžou a potratí a tím budou opět vystaveny stresu a psychické bolesti ze ztráty těhotenství a situaci řeší uzavřením se do sebe a odtažením se od partnera.

Pomůže čas i psycholog

Průběh postraumatického syndromu je u každé ženy jiný. U některé nastoupí velmi silně a intenzívně a přetrvává řadu měsíců, jiné se se situací vyrovnají snáze.
Roli v tom, jaký průběh syndrom má, hraje psychická odolnost ženy, její osobnost, ale i zázemí v jakém je a to, jak se k ní v danou chvíli staví její nejbližší okolí. „Pokud má žena ve své blízkosti osoby, kterým se může svěřit, partnera, který jí je oporou, případně rodiče, kteří ji dokáží psychicky podpořit, zvládá situaci vždy lépe, než když to, že potratila, případně že se rozhodla pro ukončení těhotenství tají, nebo je na situaci sama,“ doplňuje docentka Laura Janáčková.
U velké většiny žen syndrom odezní sám v průběhu času, ve vážných případech je však nutná pomoc psychologa.

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek