_S roztroušenou sklerózou bojuje maminka i dcera

Zpětně si Vlasta (40) vybavuje, že se s roztroušenou sklerózou potýkala už od svých pětadvaceti let, jen nevěděla, že ji trápí právě tato nemoc. Ohlašovala se brněním, které však vždy po čase přešlo. Citelně o sobě dala nemoc vědět v jejich 31 letech, kdy procházela složitým rodinným obdobím, přítel odlétal na rok do Ameriky, Vlasta měnila práci a do toho se starala o dvě malé děti.

Datum publikace: 07.07.2016
S roztroušenou sklerózou bojuje maminka i dcera

 

„Cítila jsem velkou bolest v boku, která nepřestávala. Obíhala jsem tři měsíce lékaře v Jindřichově Hradci, ale nikdo nevěděl, co se mnou. Zlom nastal, když mě hematolog poslal o patro níž na neurologii, kde poznali, že by mohlo jít o roztroušenou sklerózu. Poslali mě na punkci a MR, ale přestože vyšetření diagnózu potvrdily, poslali mě domů,“ vzpomíná Vlasta. Postupně se jí k bolesti boku přidala necitlivost levé nohy. O necelých 5 let později paní Vlasta otěhotněla znovu a teprve tehdy ji neurolog poslal do RS centra v Českých Budějovicích. „Tam mě vyšetřili znovu a prohlásili, že léčba RS byla velmi zanedbaná. Po porodu mi nasadili biologickou léčbu, při níž si píchám injekce. Kromě jedné poporodní ataky jsem v pořádku, ale nemoc byla tak zanedbaná, že mám částečný invalidní důchod. Naštěstí se mi podařilo sehnat na částečný úvazek práci pokladní v prodejně se zahradní technikou, a jsem za to opravdu ráda. Kolegové jsou milí a pomáhají mi, když je třeba,“ říká Vlasta, která má částečně ochrnutou levou nohu a hůř chodí.

Kromě nejmladšího chlapce má paní Vlasta dvě starší holčičky. „Když bylo Adélce 14 let, stěžovala si, že ji bolí oko a že je necitlivé. Okamžitě jsme vyrazili k dětské lékařce a hned poté na neurologii. Tam diagnózu potvrdili a dcera dostala biologickou léčbu. Ta bohužel nezabrala tak dobře jako u mě, proto lékaři zkouší už třetí lék. Od té doby prodělala dcera druhou ataku, kdy jí znecitlivěla levá ruka. Přišla za mnou, že se nemůže pořádně ani učesat,“ popisuje paní Vlasta. „Dcera studuje střední školu a obě máme rády koně. Ty nás vždy pozitivně naladí, a proto na nich jezdíme pravidelně.“

Start nemoci popisuje sama i dcera Adélka – „Začalo to jak naprosto obyčejný den. Ovšem při večerní procházce, kdy jsem přestala zničehonic cítit levé oko a jeho okolí se vše rázem změnilo. Den ode dne byly projevy agresivnější: křeče po celém těle, koukání do strany okem mě bolelo.

Od začátku jsem tušila, že by mohlo jít o RS, ale pořád jsem doufala. Avšak moje naděje byla doktory předem zničena, když ještě předtím, než mi nemoc diagnostikovali, mě nazývali "tou co má eresku". Od té doby jsem byla v nemocnici jako doma. S nemocí jsem  se vyrovnala, ale moc mi nepomohlo, když si ze mne začali utahovat spolužáci na základní škole. Další silnou ataku jsem dostala při přijímacích zkouškách na střední školu a i při nástupu do prvního ročníku, kdy mi ochrnuly prsty na levé ruce.

Naštěstí ve spolužácích na SŠ mam oporu a se vším mi pomáhají a učitelé jsou také ohleduplní. Ano je to těžké, když Vám ve 14 letech oznámí, že máte zatím nevyléčitelnou nemoc. Ale proč se tím užírat? Nejlepší je dělat to, co vás baví, dokud to jde a tělo vás ještě poslouchá!“

 

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek