_Umíte si doma hrát?

Datum publikace: 25.04.2012

Na tuto otázku by mohla být jasná odpověď, pokud se nad ní ale zamyslíte, nemusí být zcela jednoznačná.

Rodiče mohou dětskou hru ovlivnit v mnoha ohledech. Pokud projevují upřímný zájem o hru dítěte, účastní se jí a podporují v ní svého potomka, stávají se tak dítěti bližší a mohou mu lépe porozumět a ono pak i jim. Upevňuje se tak vztah rodič  - dítě. Dítě by však mělo dostat i možnost samostatné hry. Rodiče zároveň svému potomkovi zprostředkovávají kontakt s ostatními dětmi a kamarády. Zpočátku určují, kam dítě půjde do školky, na hřiště, ke komu na návštěvu a s jakými dětmi se bude stýkat. Pokud se dítě ve školce s někým skamarádí, je na rodičích, jakým způsobem budou tento vztah podporovat i ve volném čase.

Práce, práce, a zase práce 

 V dnešní době se často stává, že pracovně vytíženým rodičům na dítě nezbývá mnoho času, když se večer vrátí z práce domů, jsou unaveni a na hraní si s potomkem nemají dost síly ani náladu. Dítě pak může získat pocit nedůležitosti a méněcennosti, zvláště pokud stále dokola slyší větu: „Hraj si sám, já teď nemám čas, jsem unavená z práce,…“ Jedno z prvních řešení, které se naskytne, je pustit dítěti televizi a dívat se s ním, tak se ale dítě nijak nerozvíjí a naopak si vytváří nesprávné návyky výplně volného času.
I pokud se rodiče vrátí unaveni z práce či nemají náladu si hrát, mohou projevit zájem například vytvořením činnosti či zapojením dítěte do chodu domácnosti („namaluj mi obrázek“, „pomoz mi prostřít stůl“). Přemůže-li se unavený rodič a rozhodne se pro hru i přes svou nechuť, může pak být na dítě zbytečně nerudný. Dítě potom hledá příčinu takového chování rodičů v sobě.
Z výzkumů vyplývá, že matky tráví v běžných domácnostech více času než otcové. Preferují hry naučné, při hře více mluví a jejich herní přístup je pečující. Více se starají o uspokojování potřeb dítěte během hry, často se dítěte dotýkají a chovají ho. Otcové věnují hře více času stráveného s dítětem než matky. Více se věnují fyzickým hrám a simulovanému boji. Jejich styl hry bývá autoritativnější, čímž zvyšují respekt dítěte k pravidlům a protivníkovi. Při hře s otcem ale bývají markantnější rozdíly v závislosti na pohlaví dítěte.

Babička a děda si také může hrát! 

Zajímavým zpestřením života bývá kontakt s prarodiči. Setkání s babičkou a dědečkem je jedním z prvních navázání kontaktu s osobou mimo nukleární rodinu a zároveň setkání se starými lidmi. Prarodiče nabízejí často dětem zcela odlišný pohled na svět, mají více zkušeností s životem než rodiče. Pouhá procházka parkem plná otázek, které prarodiče trpělivě zodpovídají, s sebou přináší nové dobrodružství. Pozorování babičky při vykonávání domácích prací a dědečkovo vyprávění příběhů z mládí, to vše jsou pro dítě zcela nové prvky, které rozšiřují dosavadní pohled na svět.

Sourozenecké hry 

Častým tématem jsou sourozenecké hry. Pokud se má dítěti narodit mladší sourozenec, je již od začátku důležité na příchod mladšího sourozence a kamaráda dítě připravovat. Dítě by mělo být tímto směrem pozitivně naladěno, aby pak snáze sourozence přijalo. Mezi sourozenci totiž mohou vznikat rozepře a boj o pozornost rodičů. Záleží samozřejmě na mnohých faktorech, např. na věkovém odstupu sourozenců, počtu sourozenců, pohlaví, stylu výchovy, nastavení pravidel v rodině atd.
 Nejstarší sourozenec (dosavadní jedináček) může zažívat tzv. „sesazení z trůnu“, bývá na něj kladena zodpovědnost vůči mladšímu sourozenci („Postarej se o brášku, až budete venku.“, „Vezmi sestřičku s sebou ven mezi svoje kamarády.“). Záleží, jak si se svou rolí poradí, zda bude spíše znechuceno a bude považovat mladšího sourozence za zátěž, či zda se rádo postaví do funkce staršího a rozumnějšího vzoru pro mladšího sourozence.
Naopak nejmladší sourozenci, benjamínci, mívají v rodině nejvíce pozornosti a bývají často rozmazlováni. Sami se ale snaží dotahovat své starší sourozence a vyrovnat se jim. Pokud se narodí dvojčata či vícerčata, je důležité považovat každé z dětí jako odlišnou lidskou bytost. Ve hře se každý ze sourozenců může projevovat jinak a každý může být talentovaný v jiné oblasti. Děti by měly mít některé hračky pouze své vlastní, zatímco jiné společné, o které se spolu podělí.

Text vznikl ve spolupráci se specialitkami v oboru dětská psychologie PhDr. Ivanou Kubešovou a Lenkou Kubešovou.

 

Diskuze ke článku
Vložit nový příspěvek